Leden 2015

100 dní štěstí

31. ledna 2015 v 19:57 | Sarah |  recenze

"Nejztracenější ze všech dní je ten, v němž jsme se nezasmáli." Nicolas de Chamfort
Hořce úsměvný román o lásce, chlapském přátelství, slunné Itálii a skvělé italské kuchyni. Budete plakat a budete se smát, jako byste sledovali skvělý film!
Nemám žádnou zásluhu, pro kterou bych byl oficiálně vzpomínán. Abych ospravedlnil tu mramorovou desku. Desku, kolem které někdo projde a řekne: "Mrkni mi do Wikipedie, kdo byl tendleten Battistini!"
Nicméně mám ženu a dvě děti, které miluju, úžasné přátele, mužstvo kluků, kteří by za mě dali život. Dělal jsem chyby, další ještě udělám, ale taky jsem se zapojil. Taky jsem tu byl. Možná v koutku, nebyl jsem oslavenec, ale byl jsem tu. Jediné, čeho lituju, je, že jsem musel zjistit, že umírám, abych začal žít.



pololetní shrnutí známek.

26. ledna 2015 v 21:45 | Sarah |  deník
Pololetní shrnutí známek? Trochu zvláštní označení, ale pro někoho znějící mnohem lépe než samotný termín vysvědčení. Já osobně se známkami nikdy neměla větší problémy. Nikdy mě doma netrestali za špatné známky (trestání za špatné známky mi přijde jako absolutní pitomost (!), aspoň pokud rodič vidí, že se jeho potomek doopravdy snaží), takže jsem spíš byla naštvaná sama na sebe, když už se na vysvědčení v pozdějších ročnících objevily nějaké ty dvojky. Vlastně bych to období kolem vysvědčení rozdělila do tří částí: 1) učení, učení a zase učení, 2) slavnostní rozdávání papíru s vaším jménem a známkami, 3) prázdniny. I když, jestli je jeden volný den označován prázdninami oprávněně, o tom by se dalo polemizovat.

- - - - - - - - - - - - - - - - -

Poslední tři týdny ve škole jsme se opravdu nenudili. Nejenom, že jsme psali celkem cca 30 písemek (?), ale ještě do dvou posledních týdnů stihli zapasovat olympiády ze všech možných předmětů. A ještě lépe, třeba 2-3 do jednoho dne.
"Počítáme s tím, že někdo nepůjde na olympiádu z matematiky a angličtiny," oznámili nám kantoři včele s paní ředitelkou, po tom, co jsme si šli stěžovat. To, že se všeobecně traduje, že každý je určitý typ (logický, humanitní, ...), neznamená, že se nenajednou vyjímky se zaměřením na více předmětů. Z naší třídy je asi čtvrtina žáků těmito vyjímkami, takže se většina z nás musela rozhodovat, jaké olympiádě dá tedy tento rok přednost. Paráda.

Co budete mít na vysvědčení? Jste spokojeni? Jak řešíte špatné známky s rodiči? Účastnili jste se tento rok nějaké olympiády?

honem, přej si něco!

21. ledna 2015 v 21:52 | Sarah |  názory
Stála jsem tam, sama, obklopena tisíci myšlenkami.
Jako kdyby se odrážely na noční obloze. Ve hvězdách vidím své myšlenky. Některé zářivější, asi ty, které tíží mou mysl nejvíce. Proč se mi zdá, že se dnes na obloze zobrazuje více hvězd než jindy?
Tisíce myšlenek, už ne v mém nitru, ale na nebi. A najednou... co se to děje? Jedna z nich padá!
V takovýhle chvílích člověk nikdy neví, co si přát. Vždy jindy si je se svými přáními jistý, ale v onen okamžik, kdy má zvolit jedno a má na to jen krátký čas, se zkrátka rozhodnout nedokáže.
Co si vlastně přejeme nejvíc? Zdraví? Dobrou známku z matiky?
Při padání této hvězdy jsem si uvědomila to, že i když mě trápí tolik věcí, jen málo z nich jsou opravdovými problémy... Důležitá je v životě vlastně jen jedna věc, někdo si ji uvědomí dřív, někdo později.

- - - - - - - - - - - - - - - - - -

Tu věc sem nebudu psát, protože si můžete cokoliv dosadit Vy sami, vlastně je to dosti relativní. Věděli byste okamžitě, co byste si přáli, kdybyste viděli padající hvězdu jako já včera, nebo byste se museli rozmýšlet?

good reads TAG.

18. ledna 2015 v 12:35 | Sarah |  tagy

Tenhle krásný TAG o knížkách jsem našla na TOMTO blogu :)


místa, která chci navštívit v roce 2015.

11. ledna 2015 v 12:53 | Sarah |  deník



Jedna z mých velkých vášní, kromě knih a hudby, je cestování. Strašně ráda poznávám nové země, jejich kulturu, jídlo, styl života, a zkrátka všechno. Za svůj život už jsem navštívila Německo, Anglii, Ameriku, Turecko, Řecko, Itálii, a moji nejmilovanější Francii (tu dokonce dvakrát). Kam bych se tenhle rok chtěla podívat, a kam se doopravdy podívám? To se dočtete v celém článku.






6.1.

6. ledna 2015 v 22:22 | Sarah |  deník

Zdravím mé milované návštěvníky blogu,
jak se Vám daří? Jak plyne rok 2015? Doufám, že dobře jako u mě. Až na tu školu, samozřejmě, protože jen co jsme přišli, dozvěděli jsme se asi o pěti písemkách, plus dvě už jsme psali. Každopádně, uvědomili jste si, že na konci tohohle měsíce se rozdává vysvědčení?! Říkám vám to, protože já sama jsem byla úplně mimo, když mi to připoměla spolužačka. To už jako uběhl půlrok? Utíká to děsně rychle, až má občas člověk chuť brečet.

V pondělí jsem byla s kamarádkou v posilce a všimly jsme si, že tam přišlo strašně hodně lidí. Takže nás samozřejmě napadlo, že si to většina lidí dala jako novoroční předsevzetí - zhubnout do plavek, a tak :D. Řekly jsme si, že budeme pozorovat, kolik jich zůstalo a kolik odpadlo, v průběhu času :D. Dali jste si také nějaké předsevzetí tohoto typu? Co si myslíte o těchto předsevzetích?

není úniku před smrtí.

3. ledna 2015 v 18:49 | Sarah |  téma týdne
Pobízím sám sebe k jídlu. Už ani to nedokážu.
Hnusím se sám sobě. Co se to ze mě stalo? Ležím v nemocniční posteli jako ubožák. Jako naprostej ubožák.
Moje ruka, až mrtvolně fialová, už neudrží ani ten chleba se šunkou, který mi tu dávají. Měsíce přežívám. Ale proč vlastně? Stejně jednou všichni skončíme dva metry pod zemí a nikdo po nás ani nevzdechne.

"Já vím, že to zvládneš! Jsi bojovník!"
Jak je mi z těch rádoby povzbudivých vět špatně. Jak se mi z nich zvedá žaludek pokaždé, když ke mně příjde člověk, který si hraje na velkého přítele, a snaží se do mě nahustit všechny hloupé plky tohoto typu. Nezvládnu, jak bych mohl? Snažím se jen s aspoň kapkou důstojností dožít tenhle už tak strašný život, který se posledních pár měsíců, co jsem v posledním stádiu, táhne jako nikdy.

"Omlouvám se... zase usnul... Přijďte někdy jindy...", slyším moji matku ode dveří mé nemocniční cely. Nemám chuť hrát si na usměvavého nemocného, ale statečně bojujícího se svou nemocí. Mí staří známí se smutnými výrazy se opět vrací domů, a má matka si jen povzdechne a znovu si sedne na židli vedle mé postele.
Sedí tu se mnou každý den hodiny. Dává mi všechno, a já jí nic. A ještě k tomu jsem tak sobeckej, že si pořídím smrtelnou nemoc, a nechám ji tu samotnou.

Když mi doktor diagnostikoval moji chorobu, život se mi nezhroutil. Vrcholový sportovec, 99% šance na uzdravení. Jenže někdo musí být v tom 1%, že?
Zohavené tělo, ve kterém musím žít, ještě funguje. Plíce dýchají, srdce bije. Sice zásluhou těch drahých přístrojů, ale funguje. Ale já nefunguju. Já, jako ten vytáhlý usměvavý chlapec, který žil sportem a jeho největším snem bylo dostat se na olympiádu. Nemůžu se na sebe podívat do zrcadla. Samozřejmě, nemůžu vstát z postele. Ale kdybych mohl, nepodíval bych se do toho zrcadla.

Vteřiny, minuty, hodiny, dny? Kolik mi ještě zbývá?
Smrt se definuje různě. Z biologického hlediska je to zastavení životně důležitých funkcí. V takové fázi ještě nejsem, žiju, hurá.? Nejhorší je, že před smrtí nejde uniknout. Není před ní útěku, vše je předurčeno už ve chvíli, kdy se narodíme. A jestliže jsme neumřeli v nějaké opravdu nebezpečné situaci, tak se nestal zázrak, ale mělo to tak být.
Smrti se každý člověk bojí. Považují ji za nejhorší věc, která se může stát. Ale pokládám si otázku... je horší zemřít, nebo žít životem, kterým žiju já?

šťastný nový rok.

1. ledna 2015 v 15:52 | Sarah |  deník
Hello 2015
1.1.2015

Pro někoho je to pouhé datum, pro někoho znamená nový rok mnohem víc. Nové sny, nové odhodlání, nové šance. Spousta z nás holek začíná novým rokem novými výzvami pro hubnutí, zdravým jídlem, atd.
Jak jste na tom vy? Vzali jste si do nového roku nějaká předsevzetí? Já jsem si na papír napsala cca 15 věcí, které budu dodržovat. Jsou to spíš takové věci, jako být šťastná, neznepokojovat se blbostmi, a tak, znáte to. :D

Všem mým Affs a návštěvníkům přeji hodně štěstí do nového roku! <3